slunce

Petr Nevyhoštěný

zlatoplamenné slunce zapadající přímo přede mnou
sto padesát milionů kilometrů vzdálené
mi vypaluje oranžový fleky do očí

nikdy ten pocit neskončí

tak už má prostě každej člověk vybroušený čočky uvnitř svojí hlavy
hluboko

hluboko uvnitř hlavy
a profil broušení pak definuje perspektivu absorbce vůní okolního dění
ačkoliv se hroutící svět kolem neustále mění
cítím se pořád stejně

je mi smutno
je mi smutno i v momentech radosti
je mi smutno, že se mechanismy společenství lidských tvorů
neshodují s našimi sny a představami
a to hlavně pro nekompatibilitu mezi námi všemi

chce se mi občas zvracet
v drtivý většině případů je to po požití
zbytečně velkýho množství alkoholu

pamatuju si
že jsme se na škole učili zákon o vyloučení třetího
ale to s tím vůbec nesouvisí

to bylo v logice
a logicky fungují jen fenomény na papíře
a v představách
který máme každej jiný
a často protichůdný
a pro ty chudý i pro ty bohatý to pak znamená volbu

buď bojovat za pro ně lepší svět
a nebo se vzdát
a mít z toho smutno

nutno podotknout že já nikdy nebyl soutěživý typ
a už se setmělo
a už mám skoro dopito


↵ Obsah